Prodej auta a aktualizace blogu!

Jak se dalo očekávat, blog se dopisuje pomalu a dodatečně :) . Na cestě jsme měli tolik zážitků a věcí, které zaberou čas, že docházelo postupně k stále většímu zpoždění v publikování článků a fotografií na blogu.

Skončilo to tak, že jsme už pryč z JA (doma a jinde), zatímco na blogu jsou články popisující jen první polovinu naší cesty - od začátku cesty do Bolívie (která ani není popsaná celá) a ve fotogaleriích je pak dodán (k předtím publikované Argentině, Chile a kusu Bolívie) zbytek Bolívie a část Peru.

Nicméně snahou je, aby se blog z našich cestovních deníků postupně dopsal (tedy zbytek Bolivie, Peru, Ekvádor, Kolumbie a Venezuela) a dodaly se také fotografie z cesty (doplnit Peru a dodat fotky ze "zbytku" cesty). Proto se zkuste občas na blog podívat, během roku 2012 snad dojde ke kompletnímu dopsání a určitě k nahození zbytku fotogalerií.

Mimo jiné jsme také aktualizovali informace v inzerátu k prodeji Bimba v Jižní Americe. Ačkoliv jedna ze zvažovaných možností byla nechat si Bimba v JA jako mobilní chatku na kolečkách, časová zaneprázdněnost a také současné roztroušení posádky po Evropě a Asii nás nutí spíš k prodeji auta. Proto, pokud zvažujete cestu do Jižní Ameriky (nebo Střední Ameriky - přeprava z Kolumbie do Panamy je snadná), určitě se podívejte na náš inzerát a napište nám na e-mail bimboroad@gmail.com!

Death Road, Caranavi, Coroico

Z Rurrenabaque jsme vyrazili opět po prašných cestách, které se po několika deštích změnily v blátěné. Mezi pár vesničkami byl dokonce i asfalt, ale jak rychle začal, tak i rychle skončil. Věděli jsme, že máme před sebou jednu z nejhorších cest, která nás na celé cestě měla potkat; trasa z nížin do La Paz (3.800 m.n.m). Po rovné amazonské krajině nás opět čekaly hory, a tak jsme na cestě z Yucumo do Caranavi vjeli do pohoří jménem Yungas. Jeli jsme hodně členitou krajinou, takže jsme každou chvíli stoupali a na to hned zase klesali. Ale i tak cesta plynula a za skoro celý den jsme ujeli 120km. Přespali jsme v malé vesničce u Quiquibey, kde jsme v nevědomosti během nočního parkováni zastavili na školním pozemku. Ráno jsme měli kolem auta plno dětí, které si myslely, že jim tam během noci přistálo ufo.

Rurrenabaque, Madidi, džungle

Před odbočkou v Yucumo na Rurrenabaque ze silnice číslo 3. jsme zjistili, že jsme na 8.977 km naší cesty ztratili zadní poznávací značku. Takže jsme přední značku dali do zadu a od té doby při policejních kontrolách tvrdíme, že se v naší zemi používá pouze zadní. Zatím to funguje báječně. Krajinu kolem nás tvoří něco jako pampy.  Krajina není moc osídlená a většinou se využívá pro pastvu dobytka. Je tu mnoho lagun a močálů, kde se líně povalují aligátoři a hadi. Během deštného období se většina plochy zaplaví vodou. 

Cesta z Yucumo do Rurre (tak se přezdívá krkolomnému Rurrenabaque), už byla o něco lepší. Sice stále hliněná cesta, ale protože se na ní dost pracovalo, byla v poměrně dobrém stavu, tzn. uválcovaná a často kropená vodou proti prašnosti.

Santa Cruz, Jezuitské Mise, Trinidad

Do  Santa Cruz de la Sierra jsme dorazili až večer a první dojem byl nic moc. Stejně jako ve většině měst v Jižní Americe, i tady jsme se museli do centra nejdříve prodrat přes chudé okrajové čtvrti. Za tmy se nám zdáli pochmurné a rozlehlé, asi proto, že je Santa Cruz druhé největší město po La Pazu. První zmínky o městě pocházejí z roku 1561, kdy bylo nalezeno španěli. Kvůli útokům indiánů a domorodců se město koncem 16.století přesunulo na nynější pozici o 50km východně ke Cordillera Oriental. Během posledního století se město prudce rozrostlo z původních třiceti tisíc obyvatel na současných 2,2 milionů obyvatel. Tiše se tento rozvoj připisuje i bujarému obchodu s kokou a hlavně s kokainem.

V Bolívii panuje menší rivale mezi bohatším východem (amazonský prales a část jižní Bolívie) a chudším západem, který se rozprostírá především na altiplanu. Důvodem jsou i ústavní reformy, které mírně znevýhodňují východ.

Sucre, Samaipata, El Fuerte

Cesta z Potosí do Sucre nám uběhla poměrně rychle a zabrala nám necelý den. Cesta byla po celou dobu z asfaltu a hlavně jsme sestoupali z 4.000 na 2.790 m.n.m. Okolní krajina stále připomínala nehostinné stepy, ale čím víc jsme sestupovali, tím více se krajina zelenala a také přibývalo více stromů. S tím příjemně stoupala i teplota. Sucre se nachází severně od Potosí, čili v jižní části střední Bolívie a je zasazeno do nízkého údolí. Příjemné městečko s populací kolem 185-ti tisíci obyvateli a hezkým centrem, kde zejména vyniká koloniální architektura v bílé barvě. Proto se toto krásné centrum v roce 1991 zapsalo naseznam celosvětového dědictví UNESCO.
Městečko bylo nalezeno v roce 1531 španělskými zvrhlíky pod jménem La Plata a bylo považováno za hlavní město španělské oblasti Charcas, která sahala od jižního Peru až po Argentinu.

Potosí, Cerro Rico

Po úterní slavnosti nového roku, jsme ve středu vyrazili na prohlídku stříbrných dolů v hoře Cerro Rico. Těžba stříbra tu probíhá už z před kolumbijské doby, ale až s příchodem španělů se těžba zněkolikanásobila. Bohužel ale už během 18.století se největší náleziště stříbra vytěžily a přešlo se hlavní produkt zinek a cín. V roce 1985, kdy všechny šachty spadaly pod státní firmu, došlo k uzavření dolu pro jeho malou výnosnost a o práci tak přišly tisíce dělníků. To samozřejmě nebylo přípusté pro samotné dělníky a jejich rodiny.

Potosí, vítání nového Ajmarského roku 5519

Po největší solné pláni na světě jsme navštívili další světové „nej“ v Bolívii. Potosí. Nejvýše položené městečko na světě (4070m.n.m.), které bylo zařazené na seznam UNESCO pro své krásné koloniální centrum. Nejvíce však toto městečko proslavily velká ložiska stříbra, která se nacházejí v hoře „Cerro Rico“ (šp. bohatá hora). Stříbro se zde těžilo v menším množství už v před kolumbijské době. Samozřejmě s příchodem Španělů se těžba zněkolikanásobila. Znásilňující Španělé nenechali nic náhodě a k velkému množství zotročených místních indiánů, si dovezli i otroky z Afriky. Některé informace říkají, že zde v hrozných a těžkých podmínkách zahynulo přes osm milionů (!!) otroků a dělníků. Díky velkému množství otroků a jejich pánů, bylo Potosí v 16. století větší než Londýn a tím pádem největší a nejbohatší město na světě.

Salar de Uyuni

Navštívit největší solnou pláň na světě, byl jeden z hlavních cílů naší cesty. Už dopředu jsme věděli, že tam chceme strávit pár dní. Navíc v době úplňku, abychom si tuto obří bílou pláň vychutnali i během noci. Cestu na Salar jsme začali stejně jako většina turistických agentur na krásném vlakovém hřbitově (cementerio de trenes), 3km jihozápadně od městečka. Ale s tím rozdílem, že jsme ho nenavštívili jen ráno jako ostatní, ale strávili jsme tam celou noc, kdy byl měsíc v plném úplňku.

První dny v Bolívii, městečko Uyuni

Od neděle minulého týdne jsme strávili všechen čas v městečku Uyuni, které je výchozím místem pro návštěvu největší solné pláně na světě – Salar De Uyuni. Pro nás je to i první městečko, které jsme v Bolívii vůbec navštívili. Od prvního pohledu je znát, že oproti městečkům a vesnicím v Chile je na tom Bolívie, co se vyspělosti týče o něco hůře. Dle obecných informací patří mezi nejchudší a nejnestabilnější země Jižní Ameriky a je to znát na mnoha věcech. Pro nás to má na úkor samotných Bolivijců trochu smutnou „výhodu“, je tu levně. Litr nafty tu stojí něco kolem 9,- Kč. Oběd nebo večeře v místní restauraci (spíš jídelně zvané comedor) vás vyjde na 12 BOL, což je asi 30,- Kč.

Hranice s Bolívií

V sobotu 11.6. jsme vyrazili z Calamy v Chile vstříc novému dobrodružství do další země naší cesty, do Bolívie. Hned za Calamou jsme náhodou a s úžasem narazili na hřbitov domácích mazlíčků, kde měli své hrobečky nejrůznější zvířata co lze doma chovat. Na hranice s Bolívií je to necelých 200km a v hloubi duše jsme doufali, že cesta spojující dvě země bude v dobré kondici a pokud to půjde s asfaltem.